Home » Publikace » Fontes Nissae » Fontes Nissae – Prameny Nisy, č. II

Fontes Nissae – Prameny Nisy, č. II

Rok vydání: 2001
Cena: 100 Kč

Státní okresní archivy v Liberci a Jablonci nad Nisou, Krajská vědecká knihovna v Liberci se od roku 2000 spolupodílejí na vydávání regionálního historického sborníku Fontes Nissae – Prameny Nisy. Hlavním nositelem vydavatelských práv tohoto sborníku je Technická univerzita Liberec (Katedra historie).

Obsah
Miloslava Melanová / Nejstarší liberecké fotoateliéry / Příspěvek shrnuje dosavadní badatelské výsledky o činnosti prvních stálých fotografů v Liberci. Nejstarší novinový inzerát k tomuto tématu je z roku 1848. Inzerent, Wenzel Ferdinand Jantsch (nar. 11. 1. 1819 v Liberci), neměl ale ještě v padesátých letech 19. století žádný ateliér. Byl obchodníkem a patřil k významnějším členům měšťanské společnosti. Na základě dobových zpráv z tisku konstatuje studie, že W. F. Jantsch otevřel svůj ateliér v době mezi říjnem 1861 a listopadem 1862. Proslavil se především svými topografickými vyobrazeními, ale vytvořil také portrétní fotografie. Už v roce 1858 měl v Liberci svůj ateliér Julius Schlegel (nar. v Münsterberku 1821), který pocházel ze Saska a měl ateliér v Žitavě a v České Lípě. Jeho činnost dokumentují především dochované portrétní vizitky. Právě tak jako Jantsch patřil také Schlegel k nejvýznamnějším liberálům, kteří se velmi angažovali v měšťanských spolcích a korporacích. V době prvního velkého vzestupu fotografie ve městě na počátku šedesátých let byl v Liberci ještě třetí stálý ateliér. Jeho vlastníkem byl Wilhelm Pfeiffer, povoláním malíř a učitel kreslení. Bližší údaje o jeho činnosti, právě tak jako o jeho fotografiích, zatím nejsou známy.
Dieter Klein / Vlivy vídeňské a mnichovské architektury na liberecké stavby / Liberec na přelomu 19. a 20. století procházel mohutným stavebním rozmachem. Vlivy, které tento rozmach provázely, směřovaly pochopitelně do Liberce z oblastí, kde se formovaly názory středoevropského historismu a secese, tedy především z Vídně, Drážďan a Mnichova. Těmto střediskům byl Liberec blízký jazykově i školením vlastních architektů. Odtud také přicházeli architekti projektující významné liberecké stavby, Franz von Neumann – autor liberecké radnice, Ferdinand Fellner a Hermann Helmer – tvůrci městského divadla, Hans Miksch a J. Niedzielsky – autoři liberecké spořitelny. Inspirační zdroje však sahaly mnohdy dál, jako třeba v případě radnice, kde prapůvodním vzorem se stala bruselská radnice z 15. století. Také celkové koncepce a architektonická a urbanistická řešení vznikala v těchto centrech. Pro Liberec důležitý územní pán rozvoje výstavby vzešel od vídeňského architekta Camillo Sitteho. Rozvoj vilové zástavby je zde také inspirován především Bavorskem, nejtypičtější příklad pak pochází z projekční kanceláře norimberského architekta Jacoba Schmeissnera v podobě Liebiegova města z let 1911–1912. Tato centra pak měla vliv i na vzdělání a orientaci místních architektů, jak to dokládá příklad Gustava Sacherse a později Ernsta Schäfera, jejichž stavby v Liberci patří k tomu lepšímu, co ve městě vzniklo.Podrobné zhodnocení architektury Liberce z přelomu 19. a 20. století však čeká teprve na své zpracování.
Jan Mohr / Uměleckořemeslné zpracování kovů v severních Čechách v letech 1920 -1940 (okruh Metznerbundu a WDT) / Meziválečné období přineslo v oblasti umělecké tvorby v někdejším Československu značnou pestrost názorovou i formální. Vedle pojmů český kubismus a rondokubismus, český funkcionalismus a v posledních letech i art déco, které již v současnosti mají své pevné místo v dějinách umění, není doposud postižen fenomén mnohonárodnostního státu, ve kterém se umělecké myšlenky vzájemně střetávaly a ovlivňovaly. Vývoj výtvarných snah v oblastech s českoněmeckým obyvatelstvem je doposud téměř neznámý a role výtvarníků a uměleckých řemeslníků z tohoto prostředí nemá doposud vlastní ucelenější studie. Uměleckořemeslné zpracování kovů v severních Čechách je doposud nejvíce spojováno s výrobou jablonecké bižuterie. Vedle této výroby se však v tomto regionu vytvořila skupina kovotepců, sdružených v uměleckém spolku Metznerbund, založeném v roce 1919, respektive v jeho krajských pobočkách v Liberci a Jablonci nad Nisou. Později se část těchto výtvarníků podílí i na činnosti Německého werkbundu v ČSR (Werkbund der Deutschen in der Tschechoslowakischen Republik – ve zkratce WDT). Ten byl založen v Liberci r. 1925 a spolupracoval se Svazem československého díla na řadě podniků, mimo jiné na výstavě Evropského uměleckého řemesla v Lipsku roku 1927. Významný je podíl WDT na Výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928, které se zúčastnila také řada uměleckých řemeslníků z Liberecka a Jablonecka, vystavujících v samostatném pavilónu WDT. Výraznější činnost těchto výtvarníků je však sledovatelná v rámci regionu, kde se objevují jejich práce nejen v síti prodejen s uměleckými předměty, ale i na pravidelných výstavách, pořádaných Metznerbundem. Úzká provázanost k jablonecké odborné škole, jejímiž absolventy tito výtvarníci vesměs jsou, ukazuje na důležitou roli těchto škol v oblasti, kde již na přelomu století představovaly důležitý vzdělávací fenomén v rámci celého Rakousko-Uherska. Mezi přední tvůrce v této oblasti patří Anton Streit z Chotyně u Liberce, Franz Siegmund ze Záskalí u Liberce a jablonečtí kovotepci zlatníci Siegfried Scharf, Richard Fischer a Dionysius Riedel.
Kateřina Nováková / Uměleckoprůmyslová škola v Jablonci nad Nisou 1880-1953 / První pokusy o založení specializované uměleckořemeslné školy se v Jablonci nad Nisou objevují už po polovině 19. století Po několika málo úspěšných pokusech se ji podařilo zřídit 27. února 1880. Jablonecká uměleckoprůmyslová škola, která se řadí mezi několik nejstarších institucí svého druhu na území bývalého Rakouska-Uherska, fungovala nepřetržitě až do roku 1944, kdy byl její provoz zcela přeměněn pro válečné účely. Nabízela tři různé druhy studia: denní školu, pokračovací (mistrovskou) školu a veřejné kurzy kreslení s výukou některých specializovaných technik. Kromě výborného technického vybavení dílen a všech ostatních učeben spravovala velmi rozsáhlé sbírky učebních pomůcek pro speciální kreslení a modelování a početné sbírky umělecko-řemeslných předmětů celosvětové provenience, které sloužily jako jedinečné předlohy pro výuku jednotlivých technik či uměleckých stylů. Škola plnila i funkci poradního centra pro odborné umělecké, technické a technologické konzultace jabloneckých průmyslníků a řemeslníků. Po ukončení 2. sv. války byla jablonecká uměleckoprůmyslová škola i s veškerým vybavením převedena do rukou českého vedení, které se snažilo o kvalifikované navázání výuky minimálně na úrovni její předválečné tradice. Toto šťastné období však bylo záhy zmařeno nástupem nového revolučního vedení školy v únoru 1948. Zájem o studium začal v důsledku komunistických snah o likvidaci jabloneckého bižuterního průmyslu ochabovat, až skončil její likvidací v roce 1951. Původní zařízení školy bylo rozebíráno, rozprodáváno a rozbíjeno. Prvotřídní žákovské práce zmizely beze stopy a ostatní spolu s některými předměty z bývalé školní sbírky byly převedeny do jabloneckého Muzea skla a bižuterie. Roku 1953 byla škola znovu otevřena se třemi obory: rytectví, pasířství a malířství uměleckého průmyslu a bylo vráceno jen několik ubohých zbytků původního strojového parku. Tehdy byla do školní budovy k odborné, výtvarně a řemeslně zaměřené škole uměle přisazena větev strojní, která měla původně sloužit jako specializovaná škola pro mechanizaci bižuterního a sklářského průmyslu. Časem sklouzla k tuctové výuce všeobecného strojírenství. V roce 2000 šťastně oslavila ve své původní budově jablonecká Uměleckoprůmyslová škola 120. výročí svého vzniku.
Marta Hájková / Školství na Vysocku do roku 1869 / Příspěvek vychází z diplomové práce Školství na Vysocku od vzniku zdejších škol do roku 1938. Jeho první část sleduje vývoj škol v oblasti krkonošského podhůří až do roku 1869. Toto období zhruba tří čtvrtin století bylo důležité ohledně vzniku, získávání zkušeností a hledání pevného zázemí pro rozvoj školství v našich zemích. Obce si postupně začínaly uvědomovat důležitost vzdělání a v souhlasu s tím vynakládaly prostředky a čas na své vzdělávací instituce.Poznenáhlu se objevily budovy určené výhradně pro školní účely, ale ta nejvýznamnější vlna, která s sebou nesla výstavbu velkých krásných školních budov, přišla až v osmdesátých letech 19. století. Zlepšovaly se životní a sociální podmínky učitelů, přibývalo pomocných sil ve školství (učitelští pomocníci, industriální učitelky, zjednaná výpomoc na úklid školy), vzrůstala ale i školní agenda a další úřední povinnosti učitelů, v platnost vstoupivší právě koncem šedesátých let 19. století, kdy vyšly důležité školské zákony. I obec se začala více angažovat ve věcech učitelů a školy. Převzala za učitele vybírání školného, začala zajišťovat prostředky nutné k hladkému chodu školy, jako bylo palivo, opravy apod. Co odolávalo změnám, byly vizitace a výroční zkoušky z náboženství, které probíhaly desetiletí stále podle stejných schémat. Vliv církve na školství však během té doby samozřejmě kolísal.Již zmíněné zákony z konce 60. let 19. století znamenaly přelom v mnoha oblastech školství a slibovaly lepší vyhlídky i učitelům.
Mária Karpašová / JAN KÖGLER, liberecký menšinový pracovník / Studie pojednává o osobním i politickém životě libereckého menšinového pracovníka Jana Köglera (1879-1952). Rozebírá jeho činnost v Čsl. straně národně socialistické a také práci v různých spolcích (Klub českých turistů, Sokol). Součástí studie je Köglerova uvítací řeč, kterou za české občany pozdravil prezidenta republiky E. Beneše u příležitosti jeho návštěvy v roce 1936 v Liberci. Zabývá se také jeho životními osudy za druhé světové války a činností po válce. Město Liberec ocenilo Köglerovu práci jednomyslným jmenováním čestným občanem (11.3.1947).
Ivo Vondrovský / Dálnice z roku 1939 u Liberce / Prakticky ihned po obsazení čs. pohraničí Německem v říjnu 1938 se začala připravovat stavba dálnice, která měla propojit protáhlé území nově vzniklé Sudetské župy. Řízení prací zajišťovala stejně jako v Německu kancelář Dr. Todta, generálního inspektora německých silnic. První návrh trasy kancelář vypracovala koncem listopadu 1938. Dálnice měla vést v délce 215 km od Chebu kolem Karlových Varů, Chomutova a Mimoně k Liberci. Oba konce měly být prodlouženy a napojeny na říšské dálnice u Bayreuthu a u Görlitz. Mimo to bylo plánováno několik spojek na Regensburg, Chemnitz, Dresden a Jelenia Góra (Hirschberg). Obtížný hornatý terén a území poddolované těžbou uhlí přinášely velké problémy, proto byly plány několikrát měněny. Jednotlivé varianty jsou zachyceny v mapce. U Chebu zahájil stavbu dálnice R. Hess dne 1.12.1938. Příprava stavby u Liberce probíhala koncem roku 1938. Všeobecná trasa zde byla stanovena v lednu 1939 a následně bylo jednáno s obcemi a s majiteli dotčených pozemků. Slavnostní zahájení stavby bylo 18. dubna 1939 a práce byly přerušeny pravděpodobně už na podzim, po vypuknutí války. Pracovní úsilí bylo zaměřeno na spojení Liberce s Berlínem. Dálnice se měla západně od Görlitz napojit na již budovanou dálnici Dresden – Wroclaw (Breslau), vést východně od Zittau a Hrádku n. N., přetnout Chrastavu a Machnín a po úbočí Ještědu vést kolem Liberce. Podrobně vyprojektovaný úsek končil v Šimonovicích. Na našem území tedy mělo ležet asi 25 km dálnice a zdá se, že k výstavbě bylo předáno přibližně 10 km mezi Horním Hanychovem a Chrastavou. Realizovány byly jen nepříliš výrazné zemní práce, které však lze dodnes v terénu objevit. Zajímavý je zejména urovnaný terén v Horním Hanychově a násep přes údolí u Karlova. Výkop u Chrastavy je od 70. let částečně využit pro silnici I/35. Žádné technicky náročnější objekty (mosty, viadukty) nebyly ani započaty. Přestože byla dálnice významnou akcí, dochovaly se jen nesouvislé zbytky korespondence a dokumentace.
Marcela Stará, Jana Halbichová / Hmotné prameny k předkolonizačnímu osídlení Starého Dubu
Milan Svoboda / Vějíř z Kutné Hory (Clam-Gallasové a jejich přátelé kolem roku 1860)
Helena Lacinová / Okres Frýdlant – správní organizace v letech 1945 – 1960
Hana Chocholoušková / Nové symboly Libereckého kraje
Hana Chocholoušková / Nové městské a obecní znaky okresu Liberec
Zprávy