První pokusy uspořádat staré liberecké písemnosti spadají do konce 19. století, kdy liberecký badatel Ludvík Hübner přestěhoval městské písemnosti ze staré do nové radnice, kde je setřídil a zpřístupnil veřejnosti. Za první republiky byly nejstarší spisy uloženy v městské spisovně na radnici a v době války našly nejcennější listiny úkryt ve sklepích Severočeského muzea a na venkově.
Novodobá historie archivu v Liberci začíná 1. září 1948 kdy byl založen Městský archiv v Liberci. Sídlil v Moskevské ulici a jeho ředitelem se stal prom. hist. Vladimír Ruda. V roce 1954 došlo ke zřízení dvou samostatných okresních archivů (libereckého a frýdlantského), vedle kterých nadále fungoval i liberecký městský archiv. Po reformě územního uspořádání v roce 1960 proběhlo sloučení všech tří jmenovaných archivů na území okresu v jedinou instituci. Ředitelem nového okresního archivu se stal prom. hist. Vladimír Ruda, který tuto funkci vykonával až do roku 1984, kdy odešel do důchodu. Řízení archivu převzala PhDr. Libuše Horáková. Po jejím náhlém úmrtí v létě 1985 archiv prozatímně vedla Mgr. Hana Chocholoušková. V říjnu 1986 byla ředitelkou jmenována PaedDr. Dana Šínová, která řídila archiv až do odvolání v září 1990.
Mimo domu v Moskevské ulici, kam se všechny archiválie nevešly, využíval archiv i další prostory. Jako první depozitář sloužila od roku 1961 bývalá továrna stávající v místech dnešní Liberecké teplárny na tř. dr. Horákové. Budova depozitáře se stávala častým cílem zlodějů a vandalů a jejich řádění se dlouho nedařilo učinit přítrž. Po konečných rozhodnutích o výstavbě teplárny v roce 1969 dostali archiváři neuvěřitelné tři dny (!) na vystěhování tohoto depozitáře a odvoz všech archiválií. Jako nový depozitář byl určen a od roku 1966 postupně upravován kostel sv. Antonína Paduánského v Liberci – Ruprechticích, který tehdy již delší dobu nesloužil věřícím. Okresní archiv měl objekt pronajat prostřednictvím ONV na 99 let. Umístění archivu v kostele přineslo především dlouhodobou ochranu samotného chrámu. V prvé řadě došlo k dokonalému zamezení přístupu vandalům všeho druhu. Pro samotné archiválie bylo uložení v prostorách kostela s ohledem na nestálé klima (kolísání teploty a vlhkosti!) nevyhovující a pro některé doslova zničující.
Po roce 1990 se začíná konečně “blýskat” na lepší časy. Zájem běžných obyvatel o archivy “probudily” především restituce. Tisíce žádostí o vyhledání dokladů potvrzujících vlastnictví pozemku či nemovitosti zaplavily archiváře v celé republice. Paradoxně právě díky restitucím musely archivy velmi často opouštět svá původní, i když většinou nevyhovující sídla (kostely, zámky atd.), která se vracela původním majitelům. Na ředitelku SOkA Liberec Mgr. Hanu Chocholouškovou a „její“ archiváře tak čekaly roky plné stěhování a provizorních řešení. Nejprve byl k nemalé radosti archivářů vystěhován kostel v Ruprechticích navrácený katolické církvi (1991/92). Archiválie putovaly nejen do Moskevské ul., ale především do nově získaného depotu v Machníně (původně textilní továrny a posléze skladu civilní obrany). Do Machnína záhy dorazily také archiválie z Českodubska, uložené původně na půdě muzea v Českém Dubu (1992).
V roce 1993 opouští okresní archiv po 45 letech dům v Moskevské ul. (označený od roku 1984 havarijním výměrem!) a putuje z centra města až na Františkov, do areálu ve Vilové ulice 339/24, kde pro něj byla postupně přestavována budova zrušeného Geologického střediska Stavoprojektu Liberec (I. etapa 1992-94), sousedící autoopravny (II. etapa 1996-97), bývalých dílen (etapa III. 1998 – 99) a skladů podniku Potraviny Ústí nad Labem (etapa IV. 2000-01). Přestavbu budov završila parková úprava celého areálu (etapa V. 2001-03).
– Petr Kolín, 2005